...rozšířeně
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31   

dnes, článek, akce

Novinky na email:
Statek, o. s.  

Akce >> Cesta tam a zase zpátky krajem Karolíny Světlé

Cesta tam a zase zpátky krajem Karolíny Světlé

Akce
Venku je zataženo, chladno a pofukuje studený jarní vítr, který si pohrává s listy stromů. Slunce nedávno vstalo a mírně prosvětlilo oblohu. „A je to tady“, pomyslel jsem si. Náčelník a já jsme se právě zapsali na padesátikilometrový pochod krajem Karolíny Světlé. Přibližně v 6:40 vyrážíme ze sokolovny Českého Dubu, plní síly na cestu, jež sloužila jako procházka a také jako zkouška našich sil.

Během prvních kilometrů se cíl cesty zdál velice vzdálený. Naštěstí jsme neměli čas přemýšlet o tom, co nás na trase čeká, jelikož jsme pozorovali okolní pole, louky a lesy, jež byly po dlouhé zimě zase plné svěžesti. Pokoušeli jsme rozluštit nepřeberné množství druhů rostlin a živočichů, kteří se nacházejí v kraji Karolíny Světlé. A co se najednou nestalo. Náhle jako blesk z čistého nebe se objevuje zpoza stromové hradby první stanoviště. Osvěženi výborným čajem a s orazítkovaným papírem s instrukcemi jsme se vydali k další kontrole.  

Byli jsme tak zabráni do rozhovoru, že ani nevím jak jsme se na Sychrov dostali. „Je to opravdu nádherný zámek,“ myslel jsem si, když jsme fotili u Sychrovské dominanty. „Můžeme vás poprosit o dvě razítka?“ zeptal se náčelník paní pokladní na zámku. „Samozřejmě!“ opáčila příjemná paní. „Tak a teď bychom měli vyrazit,“ zhodnotil zkušeně náčelník. 

Okouzleni malebnou krajinou a rozptýleni debatou na různá témata jsme se přibližovali do Hodkovic nad Mohelkou. Kilometry ubíhaly, tráva se tetelila ve větru a slunce schované za oblaky odpočívalo. Jakmile jsme dorazili do Hodkovic, dali jsme si oběd. Dokonce se skládal ze dvou chodů a dezertu! I když je pravda že první a druhý chod byla čokoláda a dezert taky. Takový příval energie nám měl vystačit až na Ještěd, náš další větší cíl.

S přibývajícími metry nad mořem jsem začínal cítit nepříjemné pálení na malíčku. Hned mi bylo jasné o co jde, ale neříkal jsem nic, bral jsem to jako zkoušku odolnosti. Náčelník měl to štěstí, že jeho boty byly opravdu nepromokavé a taky týdny před tím nachodil docela dost kilometrů. Vytvrzen týdny prací na statku nebo víkendovými akcemi v horách, neváhal jít jako o život. Za to já věděl, že v poslední době jsem toho moc nenachodil, tudíž nenatrénoval. Síly mi docházely do každého kopce a neustále mi znepříjemňovali cestu nepříjemné křeče. „Nevzdám to a půjdu až do konce, i kdybych měl lézt po rukou,“ znělo mi v hlavě. Nádherný výhled střídal pochod mezi mladými stromy přikrytých hustou mlhou. Tento úsek cesty, který vedl až na samotný vrcholek Ještědu byl nejdelší a nejnáročnější z cesty. Ale přeci jenom jsme se tam dostali.

Na Ještědu panovalo učiněné větrné inferno. Vítr ohýbal špičky stromů a nesl s sebou velice pochmurnou náladu. Vidět bylo sice na pět metrů a ačkoli by pro někoho mohlo být toto stanoviště depresivní, pro mě to byl zlomový bod cesty. Křeče ustupovali, bolest opadla a mých myšlenek se zmocnilo nadšení z toho, že do Českého Dubu je to pouze patnáct kilometrů. „Už je to jen malá vycházka, uvolnění, cesta domů...,“ problesklo mi hlavou. A právě na Ještědu jsme s náčelníkem potkali velice sympatického pána se psem. Naše kroky měli společnou cestu a tak jsme se zase po nějaké době dostali do víru debat.

Jako mávnutím kouzelného proutku nás cesta zavedla až na Skalákovnu. Zde jsme se rozdělili. Náčelníka a mě tu čekalo plánované opékání buřtů, o které se postarali organizátoři pochodu. Po dvacetiminutovém odpočinku nás cesta lákala dál. Bylo to posledních šest kilometrů. Už jen tak málo.

Sokolovna v Českém Dubu nás přijala s otevřenou náručí. Od pořadatelů jsme si vyzvedli diplom (za páté a šesté místo), sedli do auta a jeli na statek. Oba jsme byli opravdu nadšení. Trošku jsem cestou na statek přemýšlel. Abych se přiznal, byl jsem i trošku dojatý z celé té atmosféry pochodu. To odhodlání dojít až do konce, ta energie a rozmluvy, na které není v běžném týdnu čas, vše jen umocňovaly. A hlavně naděje, kterou jsem cítil na vrcholku Ještědu. V ten okamžik jsem si potvrdil to, co jsme už dávno věděl. Pokud je ještě alespoň malá naděje, nevzdávej se a věř, že nic není nemožné. Stačí jen chtít...

 

Page


| Autor: Page | Vydáno dne 25. 05. 2010 | Informační e-mailVytisknout článek

Statek, z. s., Lesnovek 1, Hlavice, 463 48, statek@statek.org, předseda Martin Mikeš, tel.: 774 158 719, martus@statek.org